Duben 2016

Kvalita života

14. dubna 2016 v 10:52 | Růžena |  Život s cukrovkou
Od března chodíme každou středu na procházky. A já se ptám a vyzvídám. Zajímá mě, jak diabetici žili a žijí. Psychologie byla vždycky moji velkou zálibou. Nikdy jsem nebyla moc společenská a nechodila mezi diabetiky. Ten poslední rok si opravdu užívám.
Máme mezi sebou diabetiky 1. typu, kteří mají cukrovku od dětských nebo mladistvých let i dvojkaře, kteří mají diabetes ze stresu. Zjišťuji docela zajímavé věci.
Jak moc záleží na lékaři, ke kterému se dostaneme.
My, kteří jsme se léčili u MUDr. Pirocha, jsme byli vedeni k určité askezi. Jeden den jako druhý, všechno ve stejnou dobu, denně hodinu posilovat, minimum jídla. Ti kteří byli schopni a ochotni takhle žít, tady povětšinou ještě jsou a nemají závažnější komplikace. Pak je druhá část lidí, kteří v sobě nenašli sílu s diabetem a ukázněností bojovat. Vím o mnoha, kteří zemřeli mladí. Musíme ale vycházet z toho, že ne vždycky všechno platí na 100 %. My starší dobře pamatujeme dobu, kdy jsme leželi v nemocnici na Borech, na interně na spojce. Tam byly pokoje o 15 lůžkách. Mnohdy jsme leželi i na chodbě na zemi na matraci, to když nebyla volná postel. Byla to velká škola života, když jsem jako 15 i letá holka sdílela pokoj s umírajícími babičkami, s lidmi po amputaci apod. Tehdy jsem věděla, že budu dělat všechno pro to, abych takhle nikdy nedopadla. Když o takových lidech slyšíte, zdá se vám to hrozné. Zažít to na vlastní kůži znamená něco mnohem víc. Slyšela jsem od více diabetiků, že tohle je - i mne - motivovalo a zároveň umravňovalo. Protože co si budeme říkat, život s cukrovkou může být kvalitní a krásný, ale něco pro to musíme udělat a není to legrace.
Poslední dobou jsem měla to štěstí a potkala pár diabetiků "ze starých časů". Lidi, kterí mají diabetes od mládí a byli venkovani. Léčili se u lékařů mimo Plzeň. A Byla jsem v šoku. Dělali sport i s cukrovkou, jezdili na túry do Tater. Šlo to i dobách dávno minulých.
Jak je vidět, nic není černobílé. Věřlla jsem tomu, že v dnešní době už nemůže potkat nikoho to, co potkalo mne. Omyl. I dnes se najdou lidé, u kterých lékař něco ošklivě zanedbal. Zjišťuji, že život je náhoda. Ani moc nezáleží na době, ale dost na štěstí, kam a ke komu se dostaneme. To, bohužel, asi moc neovlivníme. Přesto je nutné celý náš život ovlivňovat to, co ovlivnit můžeme. Protože život je fajn a stojí za to.
Rozpačitý Růžena

Vycházky

14. dubna 2016 v 9:52 | Růžena |  Naše činnost
Od letošního března máme nový projekt. Středeční vycházky pro fyzicky zdatnější členy. Vzhledem k tomu, že se konají ve středu od 9 hod., je to spíš pro důchodce. Mladým fyzicky aktivním lidem bychom nestačili.
Samotnou mě překvapilo, že je docela zájem. Překvapilo mě i to, že jedna účastnice je z Radobyčic, další jezdí ze Lhoty u Dobřan, další od Nepomuku. Tak si uvědomuji, že nejen vhodným pohybem děláme něco pro své zdraví, ale vytvořili jsme partu pohodových lidí, kterým je spolu dobře. I to je v našem věku velice důležité.
Dobré je to, že chodíme každou středu, trasy 7 - 8 km. Plzeň je krásné město se spoustou nádherné přírody, takže s trasami není problém. Každou středu se domlouváme kam příště a v plánování tras se zapojujeme všichni. Každá procházka končí někde na kávě. Hodinku posedíme a povídáme - stále je o čem.
Pohyb je pro nás velice důležitý, ne každý může chodit do bazénu - ekzémy, záněty močového měchýře apod.. Je fajn spojovat příjemné s užitečným. Včera tak mezi řečí vyplynulo, že mnozí by seděli doma u televize a vítají možnost jak společnosti, tak vycházek. To mě zahřálo u srdce. Nejsme jako Svaz diabetiků zbyteční. Zatím jsme byli 4x a vycházek se zúčastnilo 9 lidí. Což na nový projekt není špatné. Doufám, že se časem budou přidávat další zájemci.
Vaše Růžena