Sladké těhotenství

9. března 2015 v 22:33 | Růžena |  Život s cukrovkou
Psal se rok 1981, listopad. Dodnes se pamatuji, že to bylo v pondělí, kdy mě na rentgenu zjistili dvanáctníkový vřed. Tentýž týden v pátek se prokázalo moje těhotenství. Při první návštěvě v těhotenské poradně mě sdělili, že vřed vadit dítěti nebude, spíše naopak. Kolikrát jsem si na ta slova vzpomněla. A dostala jsem ponaučení, že si nemám pořizovat žádné vybavení pro miminko, protože se dítě většinou narodí mrtvé. Přesto jsem vstupovala do nové životní etapy velmi nadšená a šťastná. Prvních 6 týdnů bylo všechno fajn. Glykémie přímo vzorové, pan doktor mě vysvětlil, že už ten miniaturní plod má vlastní slinivku, která matce pomáhá. Potom začalo dítě růst. A já zvracet. Ve třetím měsíci už si mě právě kvůli zvracení nechali v nemocnici. Jak dítě rostlo, tlačilo na vřed. V tom byl kámen úrazu. V 6 měsíci vřed nevydržel a praskl. Naštěstí pro nás dva ne do dutiny břišní, ale dovnitř, do střeva. Užila jsem si bolesti a chrlení krve opravdu dost. Nezlomilo mě to. Mateřský pud, vidina vlastního potomka nedovolovaly jakékoliv negativní myšlenky. Tak jsem od začátku 6. měsíce ležela na interní JIP. Jedna hadička mě čouhala z pusy, druhá z nosu. Po perforaci vředu už jsem nemohla jíst ani pít vůbec nic. Celých 6 týdnů jsme oba dva žili jen z nitrožilní výživy. Pamatuji se, že mě dokonce dávali polévku pro kosmonauty, ani tu můj žaludek nesnesl. V polovině 8. měsíce, když přišly porodní bolesti, jsem vážila o 18 kg méně, než na začátku těhotenství. Syn přišel na svět normální cestou. Jeho glykémie byla 0. Okamžitě po porodu dostal kapačku glukozy. A bylo mě sděleno, že kdyby přišel na svět o dva dny déle, byl by mrtvý. A protože to bylo dítě diabetické matky, nebyl na tom tak zle. Měřil 45 cm a vážil 2.80 kg.
V paměti mě zůstaly ještě dva velmi silné zážitky. Po porodu jsem dostala šílený hlad. Prosila jsem o kousek suchého chleba, nedali mě ho, ani sousto. Ještě týden jsem ležela na jipce, po týdnu mě přeložili k synovi na dětské oddělení. To už jsem mohla chodit volně venku a mohla i jíst. Moje první cesta vedla do nemocničního bufetu. To je můj druhý velmi silný zážitek. Ještě dnes se vidím, jak sedím na lavičce v nemocničním parku a jím z papíru půlkilového uzla bez chleba. A nebylo mě špatně!
Mnohokrát v životě jsem si v hlavě promítala, jak jsme s manželem žádali o adopci. Bylo mě 25 let, když jsem přinesla na úřad vyplněné dotazníky a úřednice mě sdělila, že se naše žádost zamítá, protože zemřu mladá a tudíž neposkytuji záruku, že dítě vychovám. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat, mě bylo sděleno. Přiznávám, že když jsem se vracela do práce, neviděla jsem na cestu. To bylo hodně tvrdé. Po druhé straně mě to nakoplo a přestože mě to nikdo nedoporučil, šla jsem proti všem. V mé hlavě byla jediná myšlenka - abych si jednou nevyčítala, že jsem to ani nezkusila. Musím přiznat, že to byla velice tvrdá část mého života. Ale nikdy jsem toho nelitovala ani na chviličku. Mám 33 letého zdravého syna, který mě dělá radost. Z tohohle příběhu také vyplývá, že na starém přísloví, že co tě nezabije, to tě posílí, je skutečně hodně pravdy. Kdyby nám tenkrát tu adopci nezamítli, nikdy bych neměla vlastního syna.
Vidíte, že život je opravdu krásný, někdy si na to sice musíme trochu počkat, nebo tomu napomoci. Ale musíme tomu věřit.
Krásné dny přeje Růžena
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva P. Eva P. | 1. června 2015 v 22:23 | Reagovat

Ahoj Růženko,pročítám  tvůj blog a čtu tenhle tvůj silný příběh.Máš můj obdiv jak jsi to vše zvládla. A je fajn že se to vše  povedlo a máš ze syna radost :-)
Měj se hezky a doufám že se někde potkáme dřív než za rok v Žinkovech.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama