Březen 2015

První jarní vycházka

22. března 2015 v 17:04 | Růžena |  Naše činnost
Včera se uskutečnil první diavýlet. Bylo nás 6. Není to moc, ale doufám, že se časem někdo přidá. To bylo jediné mínus. Počasí být lepší nemohlo. Jasná obloha, sluníčko hřálo, ptáci zpívali. My jsme nejen šli, ale hlavně vnímali tu krásu okolo a povídali přitom. Měli jsme obrovské štěstí. V arboretu Sofronka jsme viděli "jelena" , vlastně nevím, co to přesně je, ale vúbec jsem netušila, že v našem lese něco takového je. U Kamenného rybníka roste na břehu borovice hojně a viditelně porostlá jmelím. Zajímavé je, že jsem tudy šla mnohokrát a nikdy si ho nevšimla. A na Šídlováku byly lysky černé. Takže fantasie. Trasa byla dlouhá 8,3 km, což prospělo i našim nohám. Hezky jsme si popovídali, docela to uteklo a hned si domlouvali další výlet na Krkavec. Ten půjdeme 11.4. Opět v sobotu v 9 hod.
Bylo to fajn a už se těším na příště. Růžena

Sladké těhotenství

9. března 2015 v 22:33 | Růžena |  Život s cukrovkou
Psal se rok 1981, listopad. Dodnes se pamatuji, že to bylo v pondělí, kdy mě na rentgenu zjistili dvanáctníkový vřed. Tentýž týden v pátek se prokázalo moje těhotenství. Při první návštěvě v těhotenské poradně mě sdělili, že vřed vadit dítěti nebude, spíše naopak. Kolikrát jsem si na ta slova vzpomněla. A dostala jsem ponaučení, že si nemám pořizovat žádné vybavení pro miminko, protože se dítě většinou narodí mrtvé. Přesto jsem vstupovala do nové životní etapy velmi nadšená a šťastná. Prvních 6 týdnů bylo všechno fajn. Glykémie přímo vzorové, pan doktor mě vysvětlil, že už ten miniaturní plod má vlastní slinivku, která matce pomáhá. Potom začalo dítě růst. A já zvracet. Ve třetím měsíci už si mě právě kvůli zvracení nechali v nemocnici. Jak dítě rostlo, tlačilo na vřed. V tom byl kámen úrazu. V 6 měsíci vřed nevydržel a praskl. Naštěstí pro nás dva ne do dutiny břišní, ale dovnitř, do střeva. Užila jsem si bolesti a chrlení krve opravdu dost. Nezlomilo mě to. Mateřský pud, vidina vlastního potomka nedovolovaly jakékoliv negativní myšlenky. Tak jsem od začátku 6. měsíce ležela na interní JIP. Jedna hadička mě čouhala z pusy, druhá z nosu. Po perforaci vředu už jsem nemohla jíst ani pít vůbec nic. Celých 6 týdnů jsme oba dva žili jen z nitrožilní výživy. Pamatuji se, že mě dokonce dávali polévku pro kosmonauty, ani tu můj žaludek nesnesl. V polovině 8. měsíce, když přišly porodní bolesti, jsem vážila o 18 kg méně, než na začátku těhotenství. Syn přišel na svět normální cestou. Jeho glykémie byla 0. Okamžitě po porodu dostal kapačku glukozy. A bylo mě sděleno, že kdyby přišel na svět o dva dny déle, byl by mrtvý. A protože to bylo dítě diabetické matky, nebyl na tom tak zle. Měřil 45 cm a vážil 2.80 kg.
V paměti mě zůstaly ještě dva velmi silné zážitky. Po porodu jsem dostala šílený hlad. Prosila jsem o kousek suchého chleba, nedali mě ho, ani sousto. Ještě týden jsem ležela na jipce, po týdnu mě přeložili k synovi na dětské oddělení. To už jsem mohla chodit volně venku a mohla i jíst. Moje první cesta vedla do nemocničního bufetu. To je můj druhý velmi silný zážitek. Ještě dnes se vidím, jak sedím na lavičce v nemocničním parku a jím z papíru půlkilového uzla bez chleba. A nebylo mě špatně!
Mnohokrát v životě jsem si v hlavě promítala, jak jsme s manželem žádali o adopci. Bylo mě 25 let, když jsem přinesla na úřad vyplněné dotazníky a úřednice mě sdělila, že se naše žádost zamítá, protože zemřu mladá a tudíž neposkytuji záruku, že dítě vychovám. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat, mě bylo sděleno. Přiznávám, že když jsem se vracela do práce, neviděla jsem na cestu. To bylo hodně tvrdé. Po druhé straně mě to nakoplo a přestože mě to nikdo nedoporučil, šla jsem proti všem. V mé hlavě byla jediná myšlenka - abych si jednou nevyčítala, že jsem to ani nezkusila. Musím přiznat, že to byla velice tvrdá část mého života. Ale nikdy jsem toho nelitovala ani na chviličku. Mám 33 letého zdravého syna, který mě dělá radost. Z tohohle příběhu také vyplývá, že na starém přísloví, že co tě nezabije, to tě posílí, je skutečně hodně pravdy. Kdyby nám tenkrát tu adopci nezamítli, nikdy bych neměla vlastního syna.
Vidíte, že život je opravdu krásný, někdy si na to sice musíme trochu počkat, nebo tomu napomoci. Ale musíme tomu věřit.
Krásné dny přeje Růžena

Péče o chrup

9. března 2015 v 21:19 | Růžena |  Dia klub
Náš letošní druhý Dia klub byl na téma " Péče o chrup při diabetu." Byla jsem docela překvapená velkým zálmem a velmi kvalitní přednáškou. Ještě půl hodiny po skončení se živě debatovalo. Paní Korbová - dentální hygienistka - nejprve probrala anatomii chrupu, péči o chrup, důvody, proč je důležité o zuby pečovat. A pak se probíraly detaily -třeba to, že nejlepší na péči jsou zcela obyčejné, krátké, široké a rovné kartáčky středně tvrdé. Na čistění stačí úplně obyčejná zubní pasta za dvacku. Že čistit si zuby stačí 2x denně zato správně a pořádně. Že častější čistění může poškodit zuby i sliznici a že elektrické zubní kartáčky také nejsou tím pravým ořechovým. Zubní nit bychom měli používat na čistění předních zubů, kdežto mezizubní kartáčky na zadní zuby. Zkrátka jsme probrali úplně všechno. Snad proto, že tohle téma jsme na klubu ještě neměli, měla přednáška tak obrovský úspěch.
Díky, paní Korbová. Stálo to za to.
Zdraví Růžena

Dia výlety

9. března 2015 v 20:55 | Růžena |  Naše činnost
Na posledním výboru padlo rozhodnutí, že se naše činnost nebude zabývat jen edukací diabetiků,ale zaměříme se i na trávení volného času a Dia kluby na bázi přátelského setkávání. Posezení u kávy a čaje, popovídání, vzájemné sdílení a výměna zkušeností.
Začínáme 21.3. v sobotu výletem kolem boleveckých rybníků. Doufám, že se nás sejde dost. Jaro už je tady a byla by škoda sedět doma. Navíc Plzeň je velmi krásné město obklopené nádhernou přírodou a možností různých výletů je zde nespočet.
Tak se těším v sobotu. Ahoj. Růžena