Únor 2015

Začátek nového života ii

15. února 2015 v 19:46 | Růžena |  Život s cukrovkou
Pro nás diabetiky to byla opravdu převratná doba. Krátký inzulin a glukometr nám úplně změnily život. Moje první operace s glukometrem dopadla na jedničku. Po výkonu jsem si dělala každé dvě hodiny glykémii a po jedničkách si připichovala inzulin. A přesto že po operaci byly glykémie kolem 18, díky postupnému připichování mě tzv. dlouhý cukr prakticky nestoupnul. V devadesátých letech MUDr. Rušavý obnovil rekondice, které začal pořádat se Svazem diabetiků. Ani v dnešní době totiž vůbec není samozřejmá taková péče o pacienty. Díky rekondicím totiž mají k vysoce kvalitním informacím i pacienti, kteří se v Diabetologickém centru neléčí. Stále se setkáváme s diabetiky, kteří nemají základní znalosti. To je smutné. Také proto je tady náš Svaz diabetiků, který se snaží dostat kvalitní informace mezi diabetiky.
Vaše Růžena

Začátek nového života

15. února 2015 v 19:26 | Růžena |  Život s cukrovkou
V devadesátých letech byla otevřena v Plzni na Lochotíně nová nemocnice. Jako první byl otevřen interní pavilon s diabetologickou ambulancí. Tady začal můj nový život. Praxe v dia ambulancích byla všude stejná. Jeden den vystát frontu na píchnutí do prstu a odevzdat moč. Druhý den pro výsledky. V ordinaci lékaře nejprv na váhu, potom k panu doktorovi. Buďto byla glykémie vysoká a přidal se inzulín, nebo byla nízká a inzulín se ubral, nebo pan doktor řekl že je to dobré. Napsal recept a šlo se domů. Jaká ta glykémie byla, jsme se většinou nedozvěděli.
Jinak tomu bylo v nové ambulanci. MUDr. Rušavý začal léčit diabetiky novým způsobem. Pamatuji se, že tenkrát o vánočních svátcích ve večerních hodinách pořádal řadu přednášek pro své pacienty. Několik přednášek měl on sám, přednášela zdravotní sestra z jeho ordinace, dietní sestra a rehabilitační sestra. V podstatě jsme se učili o diabetu úplně všechno, co jsme byli schopni jako laici pochopit. A MUDr. Rušavý nám oznámil, že jeho cílem je, abychom se uměli léčit sami a lékaře potřebovali pouze ve zvláštních situacích a na psaní léků. Učili jsme se vše o inzulínech, jak a kdy je používat a případně si sami upravovat léčbu. Po skončení "kurzů" následovaly závěrečné testy z toho, co jsme se naučili. Později se ukázalo, že stejné testy zadali obvodním lékařům a ti dopadli hůř než my pacienti. V té době začínaly první dávkovače a v roce 1989 mě manžel pašoval první glukometr značky Bayer z Weidenu. To byla převratná novinka. Jenom pro zajímavost. Měla jsem na papírku napsáno co vlastně koupit. Ve Weidenu v lékárně nechápali, co to manžel po nich chce. Vysvětlili mu, že u nich už se tenhle glukometr neprodává, že už je to starý typ. Ale slíbili mu, že když počká do odpoledne, že mu ho seženou. Sehnali! Měla jsem ho 8 let. Další už mi uhradila Zdravotní pojišťovna.

Co bylo dál - pokračování

15. února 2015 v 16:45 | Růžena |  Život s cukrovkou
Paní doktorka mě poslala na rentgen žaludku, tam zjistili, že mám vřed. To způsobilo naprostou změnu mého myšlení, nedůvěru k lékařům a vědomí, že když se nepostarám sama, nikdo to za mně neudělá.
Já teď trochu odbočím od tématu. Moje maminka měla rakovinu. Ve 39 letech přišla o prs, prodělala chemoterapii, ozařování. Navíc měla celkem těžký revmatismus. Trpěla často velkýma bolestma kloubů a tak jí lékař předepisoval velké dávky Acylpyrinu, které jí pomáhaly. Pak jí začalo být špatně. Měla problémy s jídlem, ležela několik týdnů v nemocnici. Lékaři tvrdili, že je to poslední stadium rakoviny. Proč dělat nějaké vyšetření, když je diagno'za jasná. Hádejte na co zemřela. Při pitvě zjistili prasklý žaludeční vřed. A zase jsme u toho. Pokud má člověk jakoukoliv celoživotní nemoc, musí se stát sám sobě doktorem. Je mi upřímně líto toho, kdo na to nemá.
Tenhle můj příběh nevyprávím proto, abych si postěžovala, ale abych poukázala na to, jak moc důležité je vzdělávat se, zajímat se o vše, co se naší nemoci týká.
Přeskočím pár let. To už jsem se léčila u městského diabetoliga MUDr. Hrubého. V té době můj diabetes trval 18 let a doktor Hrubý už si se mnou nevěděl rady. A tak mě poslal na vyšetření do nemocnice k MUDr. Rušavému. Tam už si mě nechali jako pacientku a začala nová éra mého života. Psal se rok 1987. Ale o tom zase příště.
Zdraví RůženaUsmívající se

Co bylo dál

15. února 2015 v 16:17 | Růžena |  Život s cukrovkou
V březnu pro mne přijel táta do nemocnice, odvezl mě do Plzně na přijímací zkoušky na školu a zase zpátky. Přijímačky dopadly dobře a já byla přijata na gymnázium. V září se ze mne stala studentka. Vydržela jsem 6 týdnů. Při první kontrole řekl doktor tátovi, pokud chce aby ze mne něco bylo, tak abych šla do učení. Studium pro mne znamenalo vstávat v 5 hod. ráno, v 17 hod. návrat domů a potom se pochopitelně učit. Bylo mě 15 let, byla polovina října a byla jsem rok diabetičkou. To byl první větší problém. MUDr. Piroch mě tenkrát doporučil, abych se vyučila kuchařkou. Nebudu mít tolik učení, naopak dostatek pohybu a alespoň dobře zvládnu diabetické stravování.. A tak se ze mne stala kuchařka. Musím přiznat, že až po čtyřicítce jsem pochopila moudrost Pirochova rozhodnutí. Po vyučení jsem byla dokonce 3x na rekondicích právě jako kuchařka. V kuchyních není zrovna fyzicky lehká práce. Po vyučení jsem dostala umístěnku do nemocnice a pamatuji, jak nám vozili mléko v 25 litrových konvích, které vyhodili u silnice a my, 18 i leté holčiny jsme nosily v každé ruce jednu konev. Jak mě tenkrát bylo dobré posilování z rekondic. Nemylte se. Zákon o ženách a 15 i kg břemenech se nedodržoval tenkrát ale ani teď. Ale díky téhle práci a díky každodennímu posilování jsem byla v dost dobré fyzické kondici.
Až do mých 24 let probíhal život naprosto normálně. Pokud se tomu tak dalo říkat, ale větší problémy jsem neměla. Ale pak mě začalo být špatně a dost často. Problémy s jídlem, vysoký cukr, spoustu acetonu. Oba mí doktoři -závodní lékařka i Piroch - mě utvrzovali v tom, že nežiju jak mám a hlavně mám držet životosprávu. Ze zoufalství jsem si tenkrát za své koupila lázeňský pobyt v Karlových Varech. Pití minerálních vod u mne vyvolalo zvracení a já se za tehdy krvavý peníz prozvracela celým pobytem. Což hlavně znamenalo ležet na pokoji na kapačkách. Po návratu z lázní mě napadla má první a bohužel ne poslední lest. V té době měl každý člověk přiděleného svého lékaře a v podstatě neměl šanci jít jinam. Zašla jsem k obvodní lékařce, která mě neznala, řekla, že moje lékařka marodí a popsala, co mě trápilo." Jaksi omylem" o cukrovce nepadlo ani slovo.

Dia klub

7. února 2015 v 21:31 | Růžena |  Dia klub
5.2. proběhl letošní první Dia klub na téma: Sociální služby a diabetes. Přednášela PhDr. Jana Petrová.
Probrali jsme kompletně celý sociální systém. Dávky v mateřství, příspěvky na bydlení, dávky hmotné nouze. ZP a ZTP, kdy a na co vznikne nárok, jak se zachovat a kam se v případě potřeby obrátit. Každý obdržel seznam věcí, které proplácí pojišťovna a na které má diabetik nárok. Dozvěděli jsme se, že jako diabetici máme nárok na euro klíč, otevírající dveře toalet v téměř celé Evropě. Na přetřes přišly i penziony a jejich dostupnost a kvalita. Snad každý z účastněných měl nějaký dotaz či připomínku. A tak ze 60 minut bylo nakonec 90. Myslím, že jsme byli všichni spokojeni.
Jen škoda, že nás nechodí víc. Náš největší problém je v tom, dostat se mezi lidi a přesvědčit je, že diabetik se bez edukace neobejde. Tedy neměl by, pokud chce kvalitně žít.
Ale hlavně,jsme tady pro vás a naše témata domlouváme podle vašich přání.

Příští Dia klub se koná 5.3.2015 v sídle Plzeňské krajské rady pro zdravotně postiřené, Nám. Republiky 28
(pasáž Slavie, vchod A. 2. patro, místnost č. 209)
Téma: Péče o chrup při diabetu přednáší dentální hygienička Petra Korbová přednáška s besedou

Růžena

Rekondice iii. - pokračování

7. února 2015 v 20:51 | Růžena |  Rekondice
Ale nejen v Železné Rudě. Na každé rekondici se klade velký důraz na pohyb. Kromě vycházek je to i cvičení v tělocvičně.
Pokud diabetik dodržuje dietní režim, pohybovou aktivitu, má šanci na velice slušný život. Ze zkušenosti vím, že diabetici jsou někdy "zdravější" než ti tzv. zdraví lidé. Právě proto, že cukrovka nás prostě nutí žít zdravě.
Takže nesmutněte a mějte se fajn. Usmívající se Růžena

Rekondice III.

7. února 2015 v 20:35 | Růžena |  Rekondice
V osmdesátých létech nemocnice v přírodě skončily díky nově vznikajícím předpisům.
V roce 1990 díky nadšení a obětavosti lékařů z I.a II. interní kliniky v Plzni se znovu obnovily už jako Rekondice. Z I. interní kliniky MUDr. Lacigová a MUDr. Jankovec, z II. interní kliniky MUDr. Šifalda.
Přínos rekondic je obrovský. Já sama jich mám za sebou minimálně 10 a neumím si představit, že by nebyly.
Obrovskou výhodou je čas a místo. I když jste hospitalizováni v nemocnici, lékař vám moc času nevěnuje, protože ho prostě nemá. Na rekondici jste celý týden a máte lékaře i sestry stále k dispozici. Denně se konají odborné přednášky na všechna témata týkající se diabetu. A můžete se ptát a ptát, až je vám všechno jasné. A také si lecos vyzkoušet a osahat.
Poznáte stejně postižené lidi a mnohdy uzavřete dobrá přátelství.
Na víkendocou rekondici můžete s sebou vzít rodinného příslušníka. Určitě to není zbytečné.
Jedna věc je alespoň pro mne zajímavá. Hodně diabetiků mě řeklo, že čím míň toho ví, tím líp pro ně. To opravdu nejsem schopná pochopit.

V galerii najdete fotografie z rekondice z r. 2006. Tyhle rekondice pořádá MUDr. Šifalda z II.interní kliniky v Plzni, velký milovník Šumavy. Letos v září už po desáté pořádají rekondici v Železné Rudě, v hotelu Grádl. Kromě obvykléhé vzdělávání, tedy odborných přednášek, poznávají Šumavu. Tentokrát rekondici absolvovali diabetici dříve narození. Pro zajímavost dám nahlédnout do týdenního rozpisu výletů.
Hotel Grádl, Pod Sklářským vrchem, Debrník, Zámecký les přes Samoty, hotel Grádl 9 km
Belveder, Hofmanky, Mlýnský vrch, Gerlachova huť, hotel Grádl 12 km
Špičák, Čertovo jezero, pomník A. Kašpara, Žel. Ruda centrum 11 km
Celodenní výlet Prášily, Poledník, Javorské jezero
Železná Ruda, Ferdinandovo údolí a zpět 13 km
vlakem na Špičák - Hofmanky, Pancíř, Šmauzy,Mlýnský vrch, Gerlachova huť, hotel Grádl 15 km
vlakem na Brčálník, pěšky na Špičácké sedlo, Čertův mlýn, hotel Grádl 9 km

Tenhle program svědčí o tom, že být diabetik není taková tragédie. Znám spoustu tzv. zdravých lidí, kteří by tohle nezvládli.