Můj život s cukrovkou

24. ledna 2015 v 0:00 | Růžena |  Život s cukrovkou
Na začátku deváté třídy ZŠ jsem dostala chřipku. A stále se to nelepšilo, víc a víc jsem pila až 7 litrů minerálky denně, začala jsem hubnout a byla moc unavená. Tak mě táta jednoho dne naložil do auta a odvezl na pohotovost. Ani mě moc neprohlíželi, rovnou nás poslali do nemocnice.
Oznámili nám, že mám cukrovku a že tam musím zůstat. Bylo 1.11. 1969 a mně začínal nový život. Součástí mých zdravotních problémů bylo bolení břicha a tak můj nový život začal operací slepého střeva.
Dostala jsem seznam potravin, které nebudu smět jíst. Učila jsem se píchat inzulín, vyvařovat jehly a stříkačky, vařit Benediktovo činidlo s pár kapkami moče a pomocí Lestradetova činidla a pár kapek moče určovat množství acetonu v moči. Zajímavý byl stravovací režim. Ráno mě budili v 5 hodin na první snídani. 1 suchý rohlík a hrnek čaje. V 8 hodin druhá snídaně:2 rohlíky nebo chleba s něčím a bílá káva. V 10 hod. přesnídávka 1 kus ovoce - podle toho, co dodali rodiče - v poledne oběd. Dospělá porce a vždycky dvě masa. Odpoledne rohlík a hrnek mléka, večeře stejná jako oběd. Ve 21 hod. druhá večeře. A zajímavý byl i poměr jídla a inzulínu. Když byla vysoká glykémie, přidal se inzulín, když byla nízká glykémie,přidalo se jídlo. A tak nebylo divu, že po třech měsících takové léčby jsem přibrala 23 kg a píchala si 112 j. inzulínu. Stále jsem na tom byla špatně. Měla jsem smůlu, že mě hospitalizovali na dětském oddělení oblastní nemocnice, kde byly velice hodné paní doktorky, ale o cukrovce toho moc nevěděly. Údajně v té době už existovala dětská diabetologie, ale to jsme nevěděli.
Kromě jiného jsem dostala veškeré učebnice a učila jsem se prostě sama. Do nemocnice docházela paní učitelka, dostávala jsem úkoly a pak mě zkoušela jako ve škole. Tak plynul čas. 30.června 1970 přijel táta, podepsal revers s tím, že jestli mám umřít, tak ať umřu radši doma a odvezl mě domů. Moje léčba diabetu tedy začala osmiměsíčním pobytem v nemocnici. Jedinkrát jsem navštívila místního diabetologa, někdo mě musel dodat inzulín. Z té návštěvy mám krásnou vzpomínku na pána v čekárně, který vykládal, že se s tím vyvařováním stříkaček moc nepáře. "Občas je hodím do polívky a taky to jde." Pak tátovi někdo poradil, aby zkusil oslovit MUDr. Pirocha. To byl krajský diabetolog sice pro dospělé, ale mě už bylo 15 let. Měla jsem štěstí, vzal mě.
Při první návštěvě si zavolal napřed tátu a já čekala v čekárně. Dal se se mnou do řeči starý pán a vykládal mě, že když on byl v mém věku, tak chodili diabetici dobývat pařezy, chtěli li přežít. Mockrát jsem o tom přemýšlela, to si opravdu neumím představit. Ale bylo mu přes 80 let a jednalo se o konec 19 století.
Ten den mě byly předány první užitečné informace. Místo 112 j. Depu a Superdepu 56 j. Inzulínu Lente a opravdovou diabetickou dietu. To znamená nejen sortiment, ale i množství potravin. A v roce 1971 proběhla moje první diabetická rekondice.
Podrobně probíraná dieta - co a proč a kolik čeho můžeme, pohybový program, ale také kultura. I na tu kladl doktor Piroh velký důraz. O tom se dnes tolik nemluví, ale je fakt, že když má člověk nějaký celoživotní problém, musí kromě těla pečovat i o duši, aby se z toho někdy nezbláznil. A je lepší cílevědomě pracovat na své psychice, než brát antidepresiva. Pravdou je, že i když už mám diabetes 45 let a za ta léta se mnohé změnilo, stále čerpám z té první rekondice. Základ byl pravidelně 6x denně jíst. Dnes už mě to stačí pouze 4x, ale je to základ. Druhá věc - nikdy nejíst mezi určenými jídly. Neochutnávat a neuzobávat. Jídlo mezi je povolené pouze v případě hypa. Tím se řídím celý život.
Pohyb. Tenkrát nám doporučovali hlavně posilování. 2-3 kg činky, později 3-6 kg pytlíky s pískem na posilování nohou. Na loňské rekondici se mnou nesouhlasil jeden účastník, že posilování je pro nás špatné. Já jsem krom fyzické práce v zaměstnání doma posilovala tak 5x v týdnu do 40 let. V té době mě laserovali jedno oko, tak posilování nesmělo být, asi po třech letech jsem znovu začala. Ještě v 55 letech jsem navštěvovala 3x v týdnu posilovnu. A mnohokrát v životě mě napadlo, že tomu posílování vděčím za mnohé. Že mně právě ta někdy dost tvrdá práce a to, že jsem ještě po práci našla sílu a přínutila se cvičit, drželo ve slušném stavu. Rekondice měly tu výhodu, že jsme se tam naučili cvičit správně. Myslím si, že pohyb je pro nás důležitý stejně jako dieta. Posilování a procházky. Má to výhodu, že doma si člověk ten čas vždycky nějaký najde, není vázaný na přesný čas a nic to nestojí. A pohyb venku to samé. To může každý a hlavně kdykoli.
Dnešní povídání končím rekondicí, myslím, že pro diabetika je to opravdu to nejlepší, co ho může v diabetickém vzdělavání potkat. Růžena
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 martin martin | E-mail | 27. ledna 2016 v 21:13 | Reagovat

Taktiež táto kniha stojí za prečítanie
http://akoliecitcukrovku.sk/kniha/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama