Poslední výlet

4. ledna 2017 v 15:34 | Růžena |  Naše činnost
28.12. byla nejlepší vycházka roku.
Zúčastnilo se 26 lidí. Sraz byl u Hlavní pošty. Šli jsme na Roudnou do kostela u Všech svatých. Na jaře už jsme na Roudné byli, okukovali kostel a říkali si, jak by bylo fajn se podívat dovnitř. Kostel je totiž nepřístupný. O vánocích se manželovi povedlo sehnat t.č. na pana Kabáta, který je zakladatelem společnosti, která o kostel pečuje. A tak nám kostel otevřel, provedl, seznámil nás s historií i současností kostela a nakonec odpovídal na naše dotazy. Kostel je ve velice dobrém stavu, už i z fotografií je vidět, jak je krásný. Okolní hřbitov už na tom tak dobře není, ale na to, v jakém byl stavu, klobouk smeknout před těmi, kdo se pustili do jeho obnovy. Procházka skončila tradičně u kávy.
V loňském roce jsme v rámci vycházek viděli spoustu krásných míst, utvořila se parta lidí, kterým je spolu dobře a kteří chtějí dělat něco pro své zdraví. Pohyb je přece jen nejen pro diabetika lékem. A tak jsme se důstojně rozloučili s rokem 2016.
Růžena
 

Výlet

4. ledna 2017 v 15:12 | Růžena |  Naše činnost
10.12. se uskutečnil výlet do Karlových Varů a Lokte.
Procházka po městě, teplý oběd, návštěva muzea Becher spojená s ochutnávkou tří druhů becherovky. Z muzea jsme přejeli do Lokte, na hrad a adventní trhy.
Byl nás plný autobus, počasí bylo nádherné, průvodkyně příjemná. Procházku po K.V. s výkladem plným zajímavostí všichni ocenili. Přece jen je to jiné, než jen chodit po městě a koukat. I zamluvený oběd proběhl bez chyb. Přišli jsme, usedli, okamžitě přinesli chutnou krmi, to fakt nemělo chybu. Po obědě jsme vyrazili do muzea becherovky. Zajímavý výklad, promítání filmu a následná ochutnávka. Překvapilo mne, že každý dostal 3 kalíšky různých becherovek. Na to, že vstupné pro seniory je 50 Kč, je to nezvyklé, i když milé
. Z muzea nás autobus odvezl do Lokte. Čekala nás prohlídka hradu a návštěva adventních trhů. Počasí, adventní výzdoba, vánoční hudba a vůně všech možných specialit udělaly své. Musím ale také přiznat, že jsem nikdy neviděla tolik lidí pohromadě. Protože už se stmívalo, vyniklo i osvětlení a vánoční světelná výzdoba. Zpátky už se šlo za tmy. Cesta zpět po osvětleném mostě všem vyrážela dech. Už jen to slavnostní osvětlení dělalo své. Při pohledu zpátky na hrad, který je nasvícený odspodu a nad jeho věží svítil měsíc na jasné obloze se nám tajil dech. Nebylo jedince, který by si toho nevšiml a neokomentoval to. To se musí vidět, aby to člověk pochopil.
A tak nejen že byl výlet velmi vydařený, měl kouzelnou tečku. Mám radost, že byli všichni spokojeni.
Růžena

Den pro zdraví

24. prosince 2016 v 16:22 | Růžena |  Naše činnost
14.11. je Světový den diabetu.
Při této příležitosti pořádal Svaz diabetiků Plzeň Den pro zdraví.
Pátrala jsem v kronice, první akci tohoto druhu pořádal náš SD v roce 2002. Poslední dva roky měl Den pro zdraví trochu jiný charakter, než předchozí ročníky. Konal se ve spolupráci s Diabetologickým centrem FN Plzeň a v letošním roce se zúčastnil i personál z dětské diabetologie.
SD zajistil prostory a financování této akce, FN odborný personál.
Zúčastnil se i ředitel FN MUDr. Šimánek a šéf Diabetologického centra profesor Rušavý.
Ve svém projevu p. ředitel mimo jiné zdůraznil, že pokud bude ředitelem, bude podporovat diabetické rekondice a prof. Rušavý připomněl spolupraci SD a Diab. centra.
Je fakt, že se potřebujeme navzájem. Nemocnice SD a SD nemocnici.
V každém případě se akce povedla. I přes špatné počasí se zúčastnilo kolem 500 lidí.
Tato akce má hlavně preventivní charakter. Kdokoliv může přijít, změříme glykémii, cholesterol, krevní tlak, citlivost nohou. začínající diabetici se mohou radit s odbornými sestrami. Zakoupit zdravé jídlo, potravinové doplňky, tekuté cukry nebo třeba glukometr. Rehabilitační sestry předváděly cvičení v tělocvičně nebo v bazénu.
Povedlo se. I tímto způsobem se prezentujeme.
Tak zase za rok. Růžena
 


konec roku

24. prosince 2016 v 15:44 | Růýena |  Naše činnost
Dnes je Štědrý den.
Konec roku se blíží a já se otáčím zpět. Na jaře jsme začali se středečními vycházkami. Sobotní vycházky byly fajn, ale už nám nestačily. Jaro bylo krásné, počasí nám přálo. Rekordní vycházka byla na Kozel. 12 km. Byli jsme na Radyni, na Chlumu, prošli kus Plzně. Naučili jsme se po procházce jít na kávu nebo čaj. Podzim už nám tolik nepřál. Počasí nic moc, 2x procházka nebyla díky počasí, ale na kávu jsme šli. A nemoci. Snad všichni prodělali virózu, letos byla nějaká úpornější. V prosinci jsme už podruhé navštívili betlém p. Andrlíkové v Příchovicích, spojený s návštěvou výstavy betlémů na obecním úřadě. A tentokrát bude třešnička na dortu, 28.12. máme vycházku na Roudnou spojenou s prohlídkou kostelíka U všech svatých. Jsme objednaní na 10 hodinu, budeme mít průvodce ze spolku, který se o kostelík stará. Zatím to vypadá, že nás bude 2x tolik co jindy.
Letošní rok byl na procházky bohatý a byl velice fajn. Vznikla parta slušných a věrných lidí, co jsou rádi spolu. Z toho mám asi nejlepší pocit.
Tak v příštím roce ahoj. Růžena

Vycházky

1. listopadu 2016 v 8:09 | Růžena |  Naše činnost
Po docela dlouhém létě opět vyrážíme. První vycházka se nepovedla. Pršelo a hodně. Potěšilo mne, že i přesto jsme se sešli. Neviděli jsme se 3 měsíce a měli si co říct, tak jsme vyrazili do Teska na kávu. Děláme seznam výletů, mám radost, že naštěstí je dost nápadů.
Takže byl termín posunut o týden a naše už parta vyrazila podél řeky Úslavy do Lobezského parku. Většina z nás je z Plzně a shodujeme se v tom, jak tu Plzeň špatně známe. Lobezský park je nádherný. Situovaný mezi řekou Úslavou a Lobzy. Tvoří ho krásný lesopark a na velké zatravněné ploše spoustu sportovních atrakcí, vodní dílo... Prostě nádhera. I teď po sezóně. Hned byl park zařazen do seznamu vycházek na jaro.
Příští vycházka bude kolem Litické přehrady. A teď už budou vycházky opět každou středu.
Růžena

Výročí

1. listopadu 2016 v 7:47 | Růžena |  Život s cukrovkou
Je 1.11. 2016. Dnes je to přesně 47 let, co mě na přeštické pohotovosti diagnostikovali diabetes.
Zvláštní je, že když proplouvám svojí pamětí, nenajdu dobu, kdy bych cukrovku proklínala. Byly a jsou situace, kdy mě trápí "diabetická nevyzpytatelnost". To je stav, když dělám všechno správně a výsledky tomu neodpovídají. Bohužel to patří k cukrovce. Snažím se si alespoň říkat, že kdybych byla neukázněná, bylo by hůř.
Pamatuji i doby, kdy jsem ještě pracovala. Nemarodila jsem často a když už, tak to byl spíš úraz. Snad jediná výhoda diabetu je v tom, že nás nutí žít zdravě. A pokud má člověk cukrovku od mládí a chová se jak má, je v mnoha případech zdravější než tzv. zdraví lidé. Co můžeme udělat víc pro své tělo, než se zdravě stravovat, hýbat se a pečovat o svoji mysl? Kolikrát jsem uvažovala o tom, co by bylo, kdybych byla zdravá. Jestli bych posilovala a cvičila každý den, jestli bych "hloubkově" studovala potraviny, zabývala se tím, co je zdravé a co ne. Myslím, že asi ne.
I se svojí cukrovkou jsem docela šťastný člověk. Vychovala (vychovali) jsem syna, mám šťastné manželství a bylo mě 61 let. Takže prognóza sociálních pracovnic, že umřu mladá a nejsem schopna vychovat dítě, se nevyplnila.
Tak bych chtěla vzkázat všem diabetikům, kteří dělají "psí kusy" , že život s diabetem může být stejně pěkný a kvalitní jako bez něj.Smějící se Důležité je ale pro to něco dělat.
Krásné podzimní dny přeje Růžena

Léto

7. října 2016 v 13:51 | Růžena |  Život s cukrovkou
Je podzim. Léto uběhlo naštěstí rychle. Tohle letošní pro mne nebylo zdravotně nejlepší. Navíc se nic moc nedělo. S procházkami jsme museli přestat, letní počasí není moc ideální k větším fyzickým aktivitám. Ale povedla se nám ještě začátkem září dovolená v německých Alpách. Byli jsme už potřetí na jednom místě a stále bylo co objevovat. Celý týden bylo krásné letní počasí, tak jsme si to fantasticky užili.
Na 1.10. jsem připravovala výlet do SRN - za Svaz diabetiků. Měla jsem radost, že se podařilo dát dohromady celý autobus, i když malý. Návštěva sklárny Joska v Bodenmais, Velké Javorské jezero a Sillberberg- stříbrný důl a vyhlídka. Jízda lanovkou.
Dva dny před odjezdem majitelka cestovky zájezd zrušila z vážných zdravotních důvodů. My diabetici velice dobře víme, co to znamená mít vážný zdravotní problém. Je fakt, že když jsem obvolávala jednoho účastníka po druhém, nikdo mě nevynadal. Protože 1.10. bylo nadstandatrně krásné počasí, vydali jsme se na výlet sami s manželem. Bylo mě hodně smutno. Počasí přímo výstavní, nádherná vycházka kolem Javorského jezera stála za to. Podzimní barvy přírody, stromy okousané od bobrů, všude plno lidí. To samé ve sklárně Joska. Luxusní zahrada plná květin doplněná skleněnými květy, skleněnými motýly, skleněné lavičky - něco opravdu úžasného. Bylo mě fakt líto, že to vidím jenom já a dalších 31 diabetiků sedí doma. S tím se ale nedá nic dělat.
V srpnu mě prasknul kryt u pumpy, tak jsem dostala novou. Přijel pán, který má pumpy na starosti. Byl překvapený, že já jako dospělý člověk používám kalkulovaný bolus. Rozpovídal se o tom, s čím se setkává. Že je velmi málo ukázněných diabetiků, že léčbu prostě střílí od boku. Žádné glykémie, počítání sacharidů a zmínil se o dvou chlapcích z Prahy, kteří už jsou ve 22 letech skoro slepí díky neukázněnosti. Co mě ovšem překvapilo nejvíc bylo, že nejhorší pacienti jsou údajně v Praze a Plzeňsko že má zvláštní status. U nás jsou diabetici více vzdělaní a ukáznění. Jak jsem slyšela, tak podávám. Napadlo mě, jakou roli v tom hraje "Pirochův základ" a nadstandartní (alespoň podle mne) péče Diabetologického centra v Plzni na Lochotíně a rekondice, které pořádáme my SD a Diabetologické centrum.
V dnešní době je obrovské množství rekondic. Mám pocit, že slovo rekondice dost zlidovělo a používá se na každou rekreaci. Naše rekondice jsou především o vzdělávání. Začíná to u zdravotnického personálu. Lékaři i sestry jsou lidsky velmi vstřícní, chovají se tak, že jsou pacientům spíš jako přátelé. To je velmi důležité. Není nic horšího než chodit k lékaři se strachem. Na rekondicích máme sestry i lékaře po celý den pro sebe. Můžeme s nimi probrat všechno. Celý den jsou přednášky, které se střídají s pohybem.
Mohu se pochopitelně mýlit, ale proč by zrovna plzeňští pacienti měli být jiní? Také je fakt, že ti ukáznění se snaží stále vzdělávat, i když by mohl někdo namítnout,že už musí všechno za ta léta znát.
Ale jak život tak medicína se neustále vyvíjejí a kdo chce slušně žít, prostě se musí neustále vzdělávat.
Všem přeji krásný podzim. Zdraví Růžena

Turistika

6. července 2016 v 11:59 | Růžena |  Naše činnost
Začalo to tím, že na sobotní vycházce začali někteří účastníci brblat, že naše výlety jsou sice fajn, ale jednou za měsíc je málo. Tak mě napadlo, proč nechodit ve všední den. Stejně se vycházek účastní důchodci. Tak jsme domluvili středu, aby to bylo jednodušší a mohlo se s tím předem počítat.
Chodíme od března. Délka našich tras se postupně zvyšuje z původních 6,5 km na 12 km. Každou středu se domlouváme na tu další. Je nás kolem 9 . 9 stálých turistů, diabetiků, kteří chtějí dělat něco pro své zdraví. To přece není málo! Příjemné je, že je to i dobrá parta a myslím, že se všichni na sebe těšíme.
Problém bývá trasa. Přece jen tolik turistiky chce také nápady, kam vlastně jít. Hodil by se nám někdo na navrhování tras.
Zatím procházíme Plzeň - její blízké okolí, Krkavec, Chlum, Radyni i na Kozlu už jsme byli. To je teď pro nás největší výzva.
Procházky jsou celoroční, pouze občas někdo vypadne. Nemoc, návštěva doktora.....
Rádi mezi sebou uvítáme nové příznivce pohybu, případně i náměty na trasy.
Zdraví a těší se na vás Růžena

Dovolená

6. července 2016 v 11:38 | Růžena |  Život s cukrovkou
Máme tady léto a s ním dobu dovolených.
I nám se zachtělo někam vyrazit. Vybrali jsme Moravský kras. Manžel objevil ubytování v penzionu, který má vlastní bazén se slanou vodou. Bezvadné je to, že v případě zájmu máte bazén pouze pro sebe.
Moje nadšení nebralo konce. Co mám pumpu, jsem se nekoupala a také kvůli zánětům močových cest z bazénů. Do cíle jsme dorazili večer ve čtvrt na sedm. Najedli se a hned se šli koupat. Byla to nádhera! Voda byla čistá, bazén velký a vůbec se mě nechtělo ven. Ale těšila jsem se na zítřek, bylo před námi 5 krásných dnů.
Druhý den byly v plánu jeskyně. Ráno Macocha a Punkevní jeskyně s jízdou na lodích. Při vystupování z lodě se loď zhoupla a já narazila holení na ostrou hranu mola. Samotnou mě překvapilo, jakou rychlostí vyroste obří boule. Noha rozseknutá, boule jako hrom. Naštěstí je v Blansku nemocnice, tak další cesta vedla tam. Dopadlo to dobře. Žádná zlomenina, jen nohu zafačovali. Jasná byla jedna věc. Je po koupání.
Jsem sběratelkou cukříků.
Ano, sbírám ty malé, balené cukříky, co dostanete ke kávě či čaji. Takže kam přijedeme, dám si kávu, nebo manžel chodí a prosí. A jak jsme byli v té nemocnici, všimli jsme si, že tam vaří kávu - v jakési recepci - a tam cukříky. Pochopitelně ty, které nemám, protože mají vlastní obal. A bylo po smutku. Když jsem doma vyprávěla synovi, jaké mám krásné cukříky díky zmrzačené noze, jen prohlásil, že to je vrchol optimismu. Tvrdím, že pesimistů je na světě dost, proč bych zrovna já měla rozšiřovat jejich řady. Usmívající se
A tak bylo po koupání. Ale mám nové, krásné plavky, na jedno použití. Kdo už to může říct?
Chodit jsem mohla a tak zbytek dovolené proběhl podle plánu. Viděli jsme všechno, co jsme chtěli. Krásný kraj, krásná místa. Dokonce mě potěšila i jedna maminka s malými dvojčaty a batohem na zádech, když se předklonila a byla vidět inzulínová pumpa na podprsence. I tak se pozná, že diabetici dnes žijí opravdu zcela normálně. Jen se musí snažit a chtít.
Krásné léto přeje Růžena

Kvalita života

14. dubna 2016 v 10:52 | Růžena |  Život s cukrovkou
Od března chodíme každou středu na procházky. A já se ptám a vyzvídám. Zajímá mě, jak diabetici žili a žijí. Psychologie byla vždycky moji velkou zálibou. Nikdy jsem nebyla moc společenská a nechodila mezi diabetiky. Ten poslední rok si opravdu užívám.
Máme mezi sebou diabetiky 1. typu, kteří mají cukrovku od dětských nebo mladistvých let i dvojkaře, kteří mají diabetes ze stresu. Zjišťuji docela zajímavé věci.
Jak moc záleží na lékaři, ke kterému se dostaneme.
My, kteří jsme se léčili u MUDr. Pirocha, jsme byli vedeni k určité askezi. Jeden den jako druhý, všechno ve stejnou dobu, denně hodinu posilovat, minimum jídla. Ti kteří byli schopni a ochotni takhle žít, tady povětšinou ještě jsou a nemají závažnější komplikace. Pak je druhá část lidí, kteří v sobě nenašli sílu s diabetem a ukázněností bojovat. Vím o mnoha, kteří zemřeli mladí. Musíme ale vycházet z toho, že ne vždycky všechno platí na 100 %. My starší dobře pamatujeme dobu, kdy jsme leželi v nemocnici na Borech, na interně na spojce. Tam byly pokoje o 15 lůžkách. Mnohdy jsme leželi i na chodbě na zemi na matraci, to když nebyla volná postel. Byla to velká škola života, když jsem jako 15 i letá holka sdílela pokoj s umírajícími babičkami, s lidmi po amputaci apod. Tehdy jsem věděla, že budu dělat všechno pro to, abych takhle nikdy nedopadla. Když o takových lidech slyšíte, zdá se vám to hrozné. Zažít to na vlastní kůži znamená něco mnohem víc. Slyšela jsem od více diabetiků, že tohle je - i mne - motivovalo a zároveň umravňovalo. Protože co si budeme říkat, život s cukrovkou může být kvalitní a krásný, ale něco pro to musíme udělat a není to legrace.
Poslední dobou jsem měla to štěstí a potkala pár diabetiků "ze starých časů". Lidi, kterí mají diabetes od mládí a byli venkovani. Léčili se u lékařů mimo Plzeň. A Byla jsem v šoku. Dělali sport i s cukrovkou, jezdili na túry do Tater. Šlo to i dobách dávno minulých.
Jak je vidět, nic není černobílé. Věřlla jsem tomu, že v dnešní době už nemůže potkat nikoho to, co potkalo mne. Omyl. I dnes se najdou lidé, u kterých lékař něco ošklivě zanedbal. Zjišťuji, že život je náhoda. Ani moc nezáleží na době, ale dost na štěstí, kam a ke komu se dostaneme. To, bohužel, asi moc neovlivníme. Přesto je nutné celý náš život ovlivňovat to, co ovlivnit můžeme. Protože život je fajn a stojí za to.
Rozpačitý Růžena

Další články


Kam dál